Škola pro mě byla vždycky opravdu hodně důležitá. Já sama jsem si nedokázala představit, že bych třeba nešla na vysokou školu. Proto už i v osmé a deváté třídě jsem se úplně co nejvíce snažila. Nyní ale dodnes nechápu, proč jsem až do sedmé třídy tohle všechno flákala. Vůbec jsem se ve škole nesnažila, nevím proč, ale jakmile jsem nastoupila do osmého ročníku. Tak jsem se začala více snažit, dokonce absolutně nevím, proč se to stalo nebo proč jsem takhle začala přemýšlet, protože vlastně mě rodiče do toho vůbec ani nenutili. Ani maminka, ani otec nemají ani jeden vysokou školu, mají pouze maturitu, ale jim to stačí a jsou spokojení, že udělali aspoň maturitu.
Sami mi říkali, že maturitu udělali s odřenýma ušima. Ještě bych vám chtěla říct, že právě moji rodiče chodili na střední školu zároveň a právě ve druhém ročníku střední školy se seznámili a potom v jednadvaceti letech měli svatbu. Podle mého názoru tohle bylo opravdu hodně romantické a nyní si vzpomínám, nebo možná jsem to už slyšela od maminky, že kdyby nebyla svatba, že by možná i šli na vysokou školu.
Proto jsou prý rádi, když jdu já, když jsem se takhle sama rozhodla. Rodiče jsou takoví, že by mě nikdy do ničeho nenutili a nebo nechtěli by po mně něco, co je mi proti srsti a nebo co by se mi nelíbilo. Rodiče říkali, že když se dítě a nebo i dospělý člověk do něčeho nutí, tak to potom nemá takový efekt, jako kdyby to dítě dělalo samo od sebe, protože když to dělá dítě je samo od sebe, tak se samozřejmě snaží a jde mu to o sto procent lépe, než kdyby se dítě do něčeho nutilo. Například já také rodiče nenutím do toho, aby si dálkově ještě udělali vysokou školu. Podle mého názoru tohle vůbec nemá žádný smysl. Jenomže otec už stále uvažuje, že příští rok by si chtěl udělat třeba nějakou nástavbu a nebo jazykový kurz, protože si myslí, že když se člověk vzdělává celoživotně, že mu to jenom prospívá.